Polámal se mraveneček,
ví to celá obora,
o půlnoci zavolali
mravenčího doktora.

Doktor klepe na srdíčko,
potom píše recepis,
třikrát denně prášek cukru,
bude chlapík jako rys.

Dali prášku podle rady,
mraveneček stůně dál,
celý den byl jako v ohni,
celou noc jim proplakal.

Čtyři stáli u postýlky,
pátý těšil neplakej,
pofoukám ti na bolístku,
do rána ti bude hej.

Pofoukal mu na bolístku,
pohladil ho po čele,
hop a zdravý mraveneček
ráno skáče z postele.

Kdysi jsem tuhle básničku pěkně po dospělácku upravenou četla na jedné diskuzi a při jejím čtení jsem se bavila. 

Dneska mne  při jejím čtení jen napadá souvislost s jedním malým pavoučkem, který mi přistál na bundě.  Bylo to v zimě, všude bylo ještě plno sněhu a i když svítilo sluníčko přece jen bylo na to, aby se pavouček jen tak procházel po světě ještě příliš brzy. A tak i když nemám pavouky zrovna v oblibě, vzala jsem si ho na dlaň abych si toho odvážlivce prohlédla pěkně zblízka.

Byl skutečně malinký, ale po dlani mi lezl sem a tam s umíněností, kterou jsem musela chtíc nechtíc obdivovat. Obdivovat o to víc, že mu chyběly nožičky. Neměl osm nožiček jak se na správného pavouka sluší a patří, ale na jedné straně mu chyběla jedna a na druhé hned dvě. Skoro to vypadalo jakoby mu je někdo amputoval. Přesto se nevzdával a snažil se prozkoumat veškeré území mé dlaně i s její odvrácenou tváří a najít si skulinku, kudy by mohl utéct. 

A já se zase snažila mu v tom zabránit. Ne snad proto, že bych ho chtěla mít u sebe pořád - na to si příliš vážím svobodné volby, i když se jedná jen o malého pavoučka. Spíš jsem měla obavu z toho, jak by mohl na tom sněhu přežít. A tak jsem pomalu s  pavoučkem v dlani kráčela k místu, kde už ze sněhu vykukovala tráva a kde by se tomu pavoučkovi podle mne mohlo líbit.

K mému údivu se i ten malý pavouček projevil jako velký paličák nestojící o mou péči a z ničeho nic mne opustil. Prostě skočil z mé dlaně do sněhu. Byl tak malinký, že na tom bílém sněhu vypadal jako zrnko máku a já, jako správný zvědavec, jsem nebyla líná se sehnout bych zjistila, co bude dělat.

"Jakpak se mu v té zimě při zemi asi bude dařit?" 

"Zmrzne?"

"Nebo i se svým handycapem poleze tvrdohlavě dál a dál bůhví za jakým cílem?"

A pavouček se projevil jako hrdina. 

Prostě sníh nesníh si to štrádoval po svých dál i na tom sněhu a já ho nechala jít. Zřejmě nestál o trávu... Zřejmě se mu lépe dařilo na tom sněhu...

Takže jsem jen řekla: "Ahoj a hodně štěstí" a šla si taky po svých.

Jen si na něj občas vzpomenu.

Jestli se mu podařilo dojít do toho jeho malého pavoučího ráje.

Možná proto, že se mi občas zdává, že všechno souvisí se vším a že i takový malý pavouček by měl dostat svou šanci na život. I přes všechen ten sníh kolem...